Už je tomu tak dávno… To mi bylo padesát, když jsem poznala lidi, kteří si váží stejných, nebo podobných hodnot jako já. Ti lidé byli a jsou stále schopni skutečného dialogu, v rozhovoru vstřícného pochopení i vyslechnutí protichůdných názorů. A to ne jen u nás doma. V dalekých krajích, kam ani nemáme naději se podívat. Říkám tomu spravedlivá komunikace. Asi tušíte, že je k tomu potřeba určitá námaha, která se ale vyplatí, pokud máte v sobě zvídavost a snahu. Už jste uhodli. Je to sice již starší vynález, ale nikdo nemůže tvrdit, že nefunguje. Je to mezinárodní jazyk esperanto, neprávem vysmívaný.
Už mi neslouží sluch, záda a nohy jako zamlada. Hlava ale slouží a srdce přečerpává vřelou krev. Za můj život se mnoho měnilo a já upřímně přiznávám, že se můj život měnil postupně k lepšímu. Být v důchodu, myslím v zaslouženém důchodu, je veliké uspokojení, zejména když můžete dělat dál to, co vás těší.
A to v prostředí skutečně pěkném, na úrovni – v Klementince. Kroužek esperanta byl tam otevřen každému, kdo chtěl vyslechnout ostatní a sám se vyjádřit, měl-li potřebu. A za to jsem moc vděčná.
Nyní nám chybí ten lidský kontakt, velice. Sníme o otevření zahrady a vlídných slovech.
Jindřiška Drahotová
720652320
drahotova@esperanto.cz